• Maroš Uhaľ

Priorita výkladu, ktorý nezakladá neplatnosť zmluvy

Updated: Oct 4, 2018

Podľa nálezu Ústavného súdu ČR sp. zn. I. ÚS 625/03 zo dňa 14.4.2005: "Základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Není ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu taková praxe, kdy obecné soudy upřednostňují výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy, před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím."


Sťažovateľka napadla ústavnou sťažnosťou rozhodnutia rozhodnutia všeobecných súdov pre rozpor s čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základných práv a slobôd. Podstatnou otázkou bol výklad čl. III. zmluvy o uzavretí budúcej zmluvy kúpnej, ktorý znel: „Kupující uhradil dnešního dne prodávajícímu jistinu, jako zálohu na budoucí plnění ve výši Kč 530 000,– Kč. Pokud nedojde, z viny kupujícího, k uzavření kupní smlouvy do 6 měsíců od podpisu této smlouvy o smlouvě budoucí, propadá zaplacená jistina ve prospěch prodávajícího. Pokud nedojde, z viny prodávajícího, k uzavření kupní smlouvy do 6 měsíců od podpisu této smlouvy, vrátí prodávající kupujícímu zaplacenou jistinu a navíc uhradí odstupné ve výši Kč 200 000,–, a to do 15 dnů po uplynutí lhůty 6 měsíců na uzavření kupní smlouvy.

Prvostupňový súd vyhovel žalobe žalobcu a jeho manželky voči sťažovateľke a zaviazal ju na zaplatenie sumy 530.000,-Kč. Dôvodom bola relatívna neplatnosť vyššieuvedenej zmluvy o budúcej zmluve, pretože o jej uzavretí manželka žalobcu nevedele a preto sa jej neplatnosti podľa § 40a Obč. zákonníka dovolala. Krajský súd zmenil prvostupňový rozsudok a žalobu zamietol, pretože dospel k záveru, že zmluva o zmluve budúcej nie je neplatná. Uviedol: „Nebylo totiž namístě, jak učinil okresní soud, aplikovat ustanovení § 145 odst. 1 ObčZ (v tehdy platném znění), protože toto ustanovení se týkalo pouze právních úkonů ohledně společné věci, nikoliv právního úkonu, kterým má být věc teprve získána. Žalobkyně č. 2, tj. manželka vedlejšího účastníka (žalobce č. 1), nebyla proto ve sporu aktivně legitimována.“ Ďalej uviedol: „Odvolací soud dospěl k závěru, že kupní smlouva nebyla uzavřena vinou kupujícího, tedy vedlejšího účastníka, který si koupi nemovitosti později rozmyslel. Proto vedlejším účastníkem zaplacená částka propadla ve prospěch stěžovatelky.“ Najvyšší súd tento rozsudok zrušil a vec vrátil odvolaciemu súdu z dôvodu, že zmluva je absolútne neplatné, pretože nedošlo k dohode o cene, ktorá je podstatnou náležitosťou kúpnej zmluvy. V zmluve totiž „není účastníky v žádném článku předmětné smlouvy výslovně užit termín kupní cena“. Najvyšší súd nezdieľal názor odvolacieho súdu, že si kupujúci kúpu neskôr rozmyslel, pretože tento názor nemá oporu v dokazovaní. Následne okresný súd rozhodol tak, že sťažovateľku zaviazal na zaplatenie sumy 530.000,-Kč, ktorý rozsudok bol zrušený odvolacím súdom ako nepreskúmateľný. Okresný súd následne ešte raz zaviazal sťažovateľku na zaplatenie tejto sumy. Krajský súd ako súd odvolací tento rozsudok potvrdil. Napokon Najvyšší súd dovolanie sťažovateľky odmietol.

Ústavný súd zrušil rozhodnutia najvyššieho súdu, krajského súdu a okresného súdu z týchto dôvodov: „Jak ovšem Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy ČR. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy ČR) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 OSŘ.), a to způsobem, zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 OSŘ. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy ČR. Naopak jestliže obecné soudy respektují kautely, určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu „hodnotit“ hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu, jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňoval (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, str. 257 a násl.). Obecný soud by neměl být ve své argumentaci, obsažené v odůvodnění, nekoherentní, tj. jeho rozhodnutí musí být konzistentní a jeho argumenty musí podpořit příslušný závěr. Použité důkazy by měly vysvětlovat hodnocení veškerých okolností posuzované kauzy, přičemž by měly být vzaty v úvahy všechny okolnosti a ne jen některé (není tedy přípustné apriorní odmítnutí nebo apriorní akceptace vybraných důkazů bez dalšího). Popis všech prokázaných skutečností případu by měl být prezentován jako koherentní celek, a to nikoliv jen formálně, ale též materiálně. Proto rozhodnutí musí být „narativní spojitostí,“ jak jej do určité míry metaforicky soudobá právní teorie často nazývá (Wróblewski J., The judicial application of law, Kluwer Academic Publishers, Dordrecht 1992, str. 176). Současně musí soudce dbát nikoliv pouze na koherentnost rozhodnutí, ale také na jeho celkovou přesvědčivost, tedy jinými slovy na to, aby premisy, v jeho rozhodnutí zvolené, stejně jako závěry, k nimž na základě těchto premis dospěl, byly pro širší právní veřejnost přijatelné a racionální. Ústavní soud, v souladu s opakovaně postulovaným principem sebeomezení své vlastní rozhodovací činnosti, se v této ústavní stížnosti zabývá toliko důvodem, pro který obecné soudy považovaly smlouvu o smlouvě budoucí za neplatnou, tedy údajnou nepřítomností ujednání o kupní ceně. V této souvislosti podotýká, že interpretace smluv jako projevu autonomní normotvorby účastníků soukromoprávních vztahů je zásadně úkolem obecných soudů, to však jen potud, pokud obecné soudy nerozhodují v extrémním rozporu s obsahem soudního spisu. Interpretace smluvních textů je, ve své základní podobě, do jisté míry srovnatelná s výkladem právních předpisů. Jako společný faktor spojuje výklad smluvních textů a právních předpisů zejména skutečnost, že obojí, tj. právní předpis i smlouva, zakládají právo. V případě smlouvy jde samozřejmě toliko o autonomní normotvorbu, kde původce smluvního textu a adresát práv a povinností, z této smlouvy vyplývajících, je jedna a táž osoba. Jak v případě výkladu právního předpisu, tak v případě smlouvy rovněž platí, že jazykový výklad představuje „pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu“ (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 9, str. 399 a násl. [str. 407], vyhlášený pod č. 30/1998 Sb.). Interpretace smlouvy má, ve srovnání s interpretací zákona, řadu specifik. Zatímco tzv. vůle zákonodárce je koncepce teoreticky problematická, neboť zákonodárce, v moderní demokratické společnosti, není individuální osobou, ale kolektivním orgánem (srov. stanovisko Pl. ÚS – st. 1/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 9, str. 471), hraje vůle účastníků smlouvy při vytváření smlouvy a její interpretaci zásadní roli. Zatímco v případě zákonodárce lze předpokládat, co do výsledku jeho činnosti, tedy zákona, systematický a koherentní celek právního předpisu, neboť zákony, stejně jako jiné právní předpisy, jsou vytvářeny profesionálními právníky – legislativci, v případě smluv (třebaže často také psaných právníky) je nutno zohlednit, že jejich autoři koherentní struktury, pregnantní terminologie ani systematického uspořádání často nejsou schopni. Jak ostatně Ústavní soud dovodil ve své judikatuře, právní formalismus orgánů veřejné moci a jimi vznášené přehnané nároky na formulaci smlouvy nelze z ústavněprávního hlediska akceptovat, neboť evidentně zasahují do smluvní svobody občana, vyplývající z principu priority občana nad státem, jak je upraven v čl. 1 Ústavy ČR a z principu smluvní volnosti ve smyslu čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a v korespondujícím ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 331/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 18, str. 233 (str. 241)]. Poslední z uvedených úvah odpovídají také direktivy, které zákonná úprava dává soudci při výkladu smluvních ustanovení, když se jednoznačně stanoví priorita skutečné vůle účastníků smlouvy nad formálním projevem této vůle. Již rakouské předpisy tuto zásadu jednoznačně reflektovaly, když např. čl. 278 obchodního zákoníku z roku 1863 stanovil, že při posuzování a výkladu obchodních jednání jest na soudci, aby vypátral vůli kontrahentů a nelpěl na doslovném smyslu výrazu. Podle platného českého občanského zákoníku, právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§ 35 odst. 2 ObčZ). Text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků, procesem hodnocení skutkových a právních otázek, ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůle je vnitřním stavem jednající osoby, který není bezprostředně přístupný interpretovi právního úkonu a není interpretem tohoto právního úkonu poznatelný. Na vůli je proto nutno usuzovat z vnějších okolností, spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména na okolnosti spojené s podpisem smlouvy a následné jednání účastníků po podpisu smlouvy. Je nemožné, v obecné rovině, přesně vyjádřit hierarchii jednotlivých interpretačních argumentů, ani specifikovat okolnosti, za nichž má mít jednotlivý argument přednost před argumentem jiným. Jinak řečeno, objektivní právo, ačkoliv upravuje základní argumenty a metody výkladu smluv a jiných právních úkonů, nejen že nepodává úplný výčet argumentů a principů, k nimž má soud při výkladu smluv přihlížet, ale nestanoví ani jednoznačnou formou vzájemné vztahy mezi jednotlivými interpretačními pravidly. Soud musí přihlížet ke vzájemným vztahům jednotlivých, v úvahu připadajících argumentů a jejich roli v konkrétním případě vyvážit, s ohledem na specifika dané kauzy, a nikoliv tato kritéria aplikovat mechanicky. Takovýto přístup je zároveň přístupem moderní judikatury, která postupně nahrazuje formálně legalistický pohled na právo pohledem, kterým soudce usiluje poskytnout nejlépe vyargumentovanou odpověď na právní a skutkové otázky, které před něj strany sporu staví. Porušení ústavně zaručených základních práv se tedy orgán veřejné moci dopustí i tehdy, pokud formalistickým výkladem norem podústavního práva odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 546/03). Podle argumentu Nejvyššího soudu ČR, obsaženého v jeho rozsudku ze dne 26. 3. 2001, čj. 33 Cdo 1079/99 – 141, jímž byly obecné soudy vázány ve svých rozhodnutích, které jsou předmětem této ústavní stížnosti, „v posuzovaném případě ve smlouvě o smlouvě budoucí ze dne 12. 5. 1994 není účastníky v žádném článku předmětné smlouvy výslovně užit termín kupní cena“. Nejvyšší soud ČR zpochybnil existenci ujednání o kupní ceně: je tedy nutno provést dokazování, zda částka 530 000,– Kč, uvedená v článku III., skutečně odpovídá domluvené kupní ceně. Takovýto závěr považuje Ústavní soud za nepřípustný formalismus, který klade nerealistické nároky na laiky při psaní a uzavírání právních úkonů. Jak Ústavní soud ve své předchozí judikatuře zdůraznil, formalismus obecných soudů „spočívající toliko ve výkladu smluvního textu z něj samotného, bez ohledu na účel úkonu, spočívající ve vůli účastníků smluvního vztahu, uplatněný při výkladu právního úkonu jednotlivce, lze v důsledku vztáhnout také na formalismus interpretace samotné právní normy“ (viz výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 546/03). Nadto obecné soudy jistě nebyly povinny přezkoumávat dohodu o kupní ceně ze své vlastní iniciativy. Ústavní soud totiž nepřehlédl, že obecné soudy, před prvním rozhodnutím dovolacího soudu, vycházely jak z relativně jasného textu smlouvy (podle prvního odstavce čl. III.: „Kupující uhradil dnešního dne prodávajícímu jistinu, jako zálohu na budoucí plnění ve výši Kč 530 000,–„), tak zejména ze souhlasného postoje obou stran smlouvy, když obě strany výslovně částku 530 000,– Kč za kupní cenu označovaly, a to před zahájením soudního řízení, tak i po jeho zahájení, počínaje dnem 21. 4. 1995 až do ledna 1999. Text smlouvy sice neobsahoval termín „kupní cena“ a za jistých okolností připouštěl i několikerý význam. Nelze ovšem opominout, že přinejmenším až do rozhodnutí odvolacího soudu dne 7. 1. 1999, čj. 6 Co 3091/98 – 122, vedlejší účastník argument o neexistenci ujednání o kupní ceně neuplatnil. Samotná skutečnost, že smlouva o smlouvě budoucí byla sepsána vedlejším účastníkem, představuje další zásadní argument proti interpretaci smlouvy, podané obecnými soudy. Ústavní soud v tomto odkazuje na svůj právní názor, formulovaný nálezem sp. zn. IV. ÚS 182/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 24, str. 401), podle něhož jsou-li ve smlouvě použity formulace a pojmy, které lze vykládat rozdílně, jeví se být spravedlivým vykládat je v neprospěch toho, kdo je do smlouvy uložil. Smyslem tohoto principu je neumožnit straně naformulovat ve smlouvě ustanovení připouštějící vícerý výklad a následně ve zlé víře zneužít mnohoznačnosti tohoto ustanovení na úkor zájmů druhé smluvní strany. Rozumným se proto jeví postulát, podle něhož tvůrce smlouvy, který argumentuje neurčitým ustanovením připouštějícím vícerý možný výklad, sám musí prokázat, že nejedná ve zlé víře a že mezi stranami vskutku nebyl konsensus na významu tohoto termínu, resp. byl konsensus na tvůrcem smlouvy tvrzeném významu. Takovýto požadavek nemohl vedlejší účastník této věci unést, pokud opakovaně hovořil o ujednané kupní ceně 530 000,– Kč, odkazoval na smlouvu o smlouvě budoucí a přistupoval k ní až do ledna 1999, tedy téměř po čtyři roky trvání soudního sporu mezi oběma stranami, jako toliko relativně neplatné z důvodu absence souhlasu manželky k uzavření smlouvy. Není proto správný argument odvolacího soudu v rozhodnutí čj. 6 Co 2695/2002 – 250 (napadeném ústavní stížností), že oba účastníci smlouvy ze dne 12. 5. 1994 byli laici „a zřejmě některá ustanovení si mohli odlišně vykládat“. Nutno vzít v úvahu, že vedlejší účastník byl po celou dobu řízení zastoupen advokátem (právním profesionálem), a není tudíž jasné, proč, pokud by snad skutečně nebyla kupní cena ve smlouvě domluvena, nebyl tento argument uveden již v samotné žalobě z roku 1995, která namísto toho zcela jasně hovoří o kupní ceně dohodnuté dne 12. 5. 1994 (zcela jasně bod č. 1 žaloby ze dne 21. 4. 1995: „Žalobce Ing. V. S. uzavřel se žalovanou dne 12. 5. 1994 smlouvu o uzavření budoucí smlouvy za účelem prodeje …., za dohodnutou kupní cenu 530 000,– Kč. Tato částka byla zaplacena žalobcem jako záloha na kupní cenu.“). Nahlížeje logikou vedlejším účastníkem dnes tvrzené absolutní neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 12. 5. 1994 by ostatně bylo naprosto právně nevysvětlitelné, proč vedlejší účastník žaloval na relativní neplatnost smlouvy namísto jím dnes tvrzené neplatnosti absolutní. Nelze tedy usoudit jinak, než že v lednu 1999 vedlejším účastníkem, po čtyřletém trvání soudního sporu, vznesený argument absolutní neplatnosti byl argumentem účelovým. Obecné soudy daly za pravdu této nově vznesené verzi vedlejšího účastníka o neexistenci dohody o kupní ceně a daly této verzi přednost před verzí stěžovatelky, podporované možným významem textu smlouvy a shodným postojem obou stran až do ledna 1999. Postupovaly tak jen na základě nové výpovědi vedlejšího účastníka a výslechů svědků, kteří se dostali ke slovu teprve po sedmi letech sporu a kteří ve skutečnosti, k meritu sporné věci, nic nového neuvedli. Tímto postupem se obecné soudy dopustily protiústavního procesního excesu, neboť jejich závěr je v rozporu s obsahem soudního spisu. Na podporu nového tvrzení vedlejšího účastníka vzal totiž soud prvního stupně v úvahu, že dva svědkové v roce 2001 vypověděli, že se v roce 1994 „hovořilo o tom, že byla zaplacena jen záloha, resp. se hovořilo o záloze“. Bývalý manžel stěžovatelky pak vypověděl, že slyšel, že stěžovatelka vyzývala později vedlejšího účastníka, „ať ke kupní ceně ještě nějakou částku přidá“. Význam výpovědi dvou svědků z roku 2001 k meritu sporu je nulový, výpověď bývalého manžela stěžovatelky je naopak v rozporu s tím, jak na ni nahlížejí obecné soudy, spíše argumentem ve prospěch existence domluvené kupní ceny, protože z něj vyplývá, že stěžovatelka usilovala dosáhnout zvýšení této domluvené ceny. Dalším základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Neplatnost smlouvy má být tedy výjimkou, nikoliv zásadou. Tento výkladový argument přesahuje český právní řád, prolíná se právními řády západní právní kultury a má charakter obecného principu právního [viz např. Lando O., Beale H. (eds.), Principles of European Contract Law. Parts I and II. 2nd ed. Kluwer Law International 2000, článek 5:106]. Není tedy ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu vyvěrajícími z čl. 1 Ústavy ČR taková praxe, kdy obecné soudy preferují zcela opačnou tezi, upřednostňující výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím. Při výkladu právních úkonů je nepsaným pravidlem právním též předpoklad, podle něhož žádný normotvůrce nezamýšlí dát jím tvořenému aktu absurdní nebo nerozumné důsledky (srov. nález sp. zn. I. ÚS 331/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 18, str. 233, kde Ústavní soud používá argumenty obdobné). Pokud výklad smlouvy vede z pohledu stran, touto smlouvou vázaných, k absurdním výsledkům, je třeba se jim vyhnout jinou aplikací příslušného ustanovení. Soud by se měl proto, při výkladu smlouvy, vyhnout zejména takovému výkladu, který je pochybný, zejména s ohledem na absurdní či problematické důsledky, k nimž vede. V daném případě ovšem zvolily obecné soudy takový výklad, který přikládá smlouvě ze dne 12. 5. 1994 absurdní nebo přinejlepším velmi iracionální konsekvence. Podle obecných soudů je nutno interpretovat čl. III. uvedené smlouvy tak, že částka 530 000,– Kč představovala toliko zálohu na, dne 12. 5. 1994 ještě přesně neurčenou kupní cenu, a že, jak dne 12. 5. 1994, tak i po 12. 5. 1994, probíhala jednání o přesné výši kupní ceny, a to v rozmezí mezi 500 000,– Kč až 550 000,– Kč. Takovýto výklad však propůjčuje smlouvě zcela absurdní význam, protože předpokládá, že vedlejší účastník souhlasil s uhrazením zálohy o 30 000,– Kč vyšší, než byla jím poptávaná kupní cena. Pokud dne 12. 5. 1994 skutečně ještě nebyla kupní cena účastníky dojednána a mělo-li se mezi nimi jednat skutečně snad i o částce 500 000,– Kč, jak obecné soudy uvádějí, pak by to paradoxně znamenalo, že by, podle obecných soudů, zaplacená záloha převyšovala dojednávanou kupní cenu. Navíc by kupující, který sám kupní smlouvu sepsal, souhlasil s případným propadnutím zálohy, která by byla, podle obecných soudů, vyšší než jím poptávaná kupní cena. Ústavní soud si je vědom, že řízení ve věci, kterou v rámci této ústavní stížnosti řeší, probíhá před obecnými soudy již devátý rok. Nicméně v daném případě, jak již Ústavní soud upozornil, rozhodly obecné soudy zcela formalisticky, aniž by měl jejich výrok rozumný základ v obsahu spisu a poskytoval rozumné vysvětlení toho, co se mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem skutečně odehrálo. Obecné soudy nemohou rozhodovat na základě, sice zdánlivě snadno se nabízejícího, formalistického argumentu, ve skutečnosti však argumentu jsoucího v rozporu s obsahem spisu. Ústavní soud tímto nálezem nepředjímá, a to není ani jeho úkolem, řešení jiných skutkových věcí, zejména konkrétní výše částky, která byla stěžovatelce zaplacena vedlejším účastníkem, resp. otázky viny na neuzavření smlouvy kupní. Je na obecných soudech, aby tyto otázky samostatně posoudily, ovšem ve světle zásad formulovaných Ústavním soudem v tomto rozhodnutí (čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR). S ohledem na to, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily základní práva a svobody plynoucí z ustanovení čl. 1 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 9. 2003, čj. 33 Odo 400/2003 – 272, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 12. 2002, čj. 6 Co 2695/2002 – 250, jakož i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 9. 2002, čj. 17 C 2/2001 – 235, zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.“