Zmluva o pôžičke podľa § 657 a § 658 zák. č. 40/1964 Zb. Občianskeho zákonníka, je zmluvou reálnou, t.j. nestačí len dohoda o jej obsahu, ale k jej platnosti je potrebné aj odovzdanie predmetu pôžičky (napr. peňazí) zo strany veriteľa dlžníkovi, inak zmluva nevznikne. Odovzdanie veci, peňazí, alebo zaslanie peňazí ako pôžičky na účet dlžníka je preto dôležitou súčasťou zmluvného vzťahu z pôžičky.
Za normálnych okolností veriteľ odovzdá predmet pôžičky, vec či peniaze, priamo dlžníkovi. V súdnej praxi sa však v tejto súvislosti možno stretnúť s prípadmi, keď odovzdanie peňazí dlžníkovi prebehne tak, že predmet pôžičky – v tomto prípade peniaze – sú veriteľom odovzdané inej osobe, či zaslané na účet inej osoby, ako je dlžník. Ak ide o zasielanie peňazí na účet, väčšinou takýto postup navrhuje dlžník, napríklad preto, že z určitého dôvodu nemôže nakladať so svojimi účtami, napr. z dôvodu ich blokácie súdnym exekútorom a pod. Preto sa v tomto prípade zmluvné strany dohodnú, že veriteľ peniaze zašle na účet tretej osoby, ktorej účet dlžník označí.
V prípade nevrátenia peňazí načas, veriteľ musí podať žalobu o vrátenie pôžičky, inak by sa mu pohľadávka z pôžičky premlčala. Ak túto žalobu podá nie voči dlžníkovi, s ktorým pôžičku dojednal, ale voči osobe, na ktorej účet peniaze poslal (ak pravdaže túto osobu pozná), ide o postup nesprávny. Takáto osoba, nazvime ju treťou osobou (odlišnou od dvoch zmluvných strán – veriteľa a dlžníka), nie je osobou, s ktorou veriteľ uzavrel zmluvu (či už písomnú alebo ústnu) a preto táto tretia osoba nie je v súdnom spore pasívne legitimovaná (nie je skutočným dlžníkom, voči ktorému možno podať žalobu a požadovať vrátanie pôžičky).
Podľa uznesenia Najvyššieho súdu ČR sp. zn. 28 Cdo 4279/2016 zo dňa 12.10.2016, „Zaplacení určité částky na účet třetí osoby u peněžního ústavu představující sjednané platební místo s úmyslem dostát smluvenému závazku je třeba pokládat za plnění druhé smluvní straně, a nikoliv majiteli účtu. Takováto platba směřuje ke splnění závazku jedné smluvní strany vůči druhé, nezakládá právní vztah mezi osobou zasílající peníze a majitelem účtu a v důsledku její realizace v podstatě nabývá plnění osoba odlišná od subjektu, pro nějž byl zřízen bankovní účet. Proto plnění poskytnuté na základě určitého (byť později odpadnuvšího) právního důvodu mezi dvěma subjekty na bankovní účet třetí osoby vymezený coby platební místo nelze pokládat za bezdůvodné obohacení majitele tohoto účtu na úkor osoby peníze zasílající.“
Podľa rozsudku Najvyššieho súdu ČR sp. zn. 33 Cdo 4312/2008 zo dňa 29.9.2010, „1. Smlouva o půjčce je smlouvou reálnou, což znamená, že nevzniká pouhou dohodou stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním (slovy zákona „přenecháním“) předmětu půjčky dlužníku. 2. Věřitel, který se soudně domáhá po dlužníku vrácení půjčených peněz, musí v intencích ustanovení § 657 obč. zák. splnit důkazní povinnost (unést důkazní břemeno) nejen o tom, že s dlužníkem v určité době uzavřel smlouvu o půjčce peněz a že peníze měly být v dohodnuté době vráceny, ale i o tom, že tyto peníze dlužníku skutečně půjčil (přenechal mu je). Přitom peníze lze dlužníku půjčit nejen v hotovosti, nýbrž i formou bezhotovostního platebního styku.“
V odôvodnení súd uviedol: „Z obsahu spisu se podává, že po předchozí dohodě mezi účastníky dala žalobkyně dne 28. 2. 1996 příkaz, aby z jejího účtu vedeného u Komerční banky a. s., č. 8010-0205107303/0300, byla na žalovaným označený účet č. 29117819/1800, o němž žalobkyně nevěděla, že patří třetí osobě a žalovaný k němu má dispoziční oprávnění, poukázána částka 1,000.000,- Kč představující půjčku žalovanému. O tomto právním úkonu byla dne 1. 3. 1996 sepsána listina zachycující podmínky půjčky a její splatnost, do níž žalovaný dopsal číslo účtu, na který byly peníze již předem poukázány a potvrdil připsání půjčky na dohodnutý účet. Jestliže žalobkyně na základě požadavku žalovaného bezhotovostně poukázala peníze na jím určený účet přesto, že jeho majitelkou byla třetí osoba, nemůže obstát jeho argumentace, že mu peníze nepřenechala podle § 657 obč. zák.; plněním na bankovní účet označený žalovaným žalobkyně svůj závazek ze smlouvy o půjčce (přenechat peníze) splnila. Jelikož se dovolateli prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud jeho dovolání v této části podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.“
Podľa rozsudku Najvyššieho súdu ČR sp. zn. 33 Odo 679/2003 zo dňa 24.11.2004, „Poukázal-li dlužník dlužnou peněžitou částku na účet třetí osoby na základě pokynu věřitele, došlo tím k zániku závazku dlužníka vůči věřiteli splněním dluhu, nikoli ke vzniku bezdůvodného obohacení třetí osoby na úkor dlužníka.“
Napokon, aj na Slovensku došlo k judikovaniu možnosti plnenia záväzku na cudzí účet. Vzhľadom na závery tohto rozhodnutia je zrejmé, že ide o rozhodnutie plne použiteľné na riešenie prípadov žaloby veriteľa voči tretej osobe.
Podľa rozsudku Najvyššieho súdu Slovenskej republiky zo 7. mája 1999, sp.zn. 3 Obo 399/98 (Zb.NS vydanie 5 ročník 1999 str. 49 pod č. 102/1999), „Ak úverová zmluva určuje, že veriteľ poskytuje peňažné prostriedky dlžníkovi na kúpu konkrétnej nehnuteľnosti, dlžník môže požiadať veriteľa, aby poskytnutý úver zaplatil priamo na účet predávajúceho. Dlžník nemôže v konaní o vrátenie takto poskytnutých peňažných prostriedkov úspešne namietať, že veriteľ mu peňažné prostriedky na kúpu nehnuteľnosti neposkytol.“
Ak totiž platí, že plnením zo strany veriteľa na iný účet ako na účet dlžníka dôjde k splneniu záväzku, znamená to aj ďalšiu skutočnosť. Znamená to, že som v skutočnosti peniaze (ako pôžičku) dlžníkovi poskytol na účet ním označený a to bez ohľadu nato, že nejde o účet dlžníka. Dlžník totiž takýmto označením účtu určil, čo sa považuje za riadne poskytnutie pôžičky. Tým som si ako veriteľ splnil všetky povinnosti v zmysle uzavretej zmluvy o pôžičke, čo zahŕňa aj odovzdanie peňazí dlžníkovi (zmluva o pôžičke ako reálny kontrakt toto požaduje) ako dovŕšenie zmluvného vzťahu zo zmluvy o pôžičke. Zároveň to značí, že tretia osoba nie je v zmluvnom vzťahu k veriteľovi, t.j. nie je voči nemu v postavení dlžníka. V tomto prípade je účet tretej osoby len platobným miestom, tretia osoba však nie je zaviazaná ako dlžník voči veriteľovi. Zaviazaný podľa zmluvy o pôžičke zostáva aj v tomto prípade dlžník a on je povinný veriteľovi peniaze vrátiť a to bez ohľadu nato, že peniaze priamo neobdržal.
Z toho vyplýva, že aj keď som ako veriteľ poslal peniaze ako pôžičku na účet tretej osoby, ale zmluvu a jej podmienky som dohodol s dlžníkom, musím v súdnom konaní žalovať na vrátenie dlhu dlžníka a nie tretiu osobu.