Vydedenie je špecifickým právnym úkonom v dedičskom práve, ktorého následkom je vylúčenie dedenia potomkami poručiteľa (poručiteľom je osoba, po ktorej sa má dediť). V prípade, ak sa poručiteľ z určitého dôvodu rozhodne zamedziť tomu, aby po ňom dedili jeho potomci, musí vykonať tento špecifický právny úkon, ktorým toto dedenie vylúči. Nestačí, že sa rozhodne zriadiť (vyhotoviť) závet, kde určí svojich budúcich dedičov, pretože potomkom (deti, deti detí atď.) svedčí silnejšie dedičské právo ako ostatným dedičom. Aj pri existencii závetu by potom títo potomkovia boli dedičmi, pretože samotný závet ich dedenie vylúčiť nemôže. Vydedenie je upravené v § 469a zák. č. 40/1964 Zb. Občianskeho zákonníka (ďalej len „Občiansky zákonník“).
Podľa § 469a ods. 1 Občianskeho zákonníka, „Poručiteľ môže vydediť potomka, ak a) v rozpore s dobrými mravmi neposkytol poručiteľovi potrebnú pomoc v chorobe, v starobe alebo v iných závažných prípadoch, b) o poručiteľa trvalo neprejavuje opravdivý záujem, ktorý by ako potomok mal prejavovať, c) bol odsúdený pre úmyselný trestný čin na trest odňatia slobody v trvaní najmenej jedného roka, d) trvalo vedie neusporiadaný život.
Vydedenie sa musí vykonať písomne, ústne vydedenie nepostačuje. Listina o vydedení môže byť vyhotovená samostatne, alebo môže byť zahrnutá do závetu. Pre platnosť listiny o vydedení nestačí, ak v listine poručiteľ vyhlási, že sa rozhodol vydediť tú ktorú osobu, ale musí v nej uviesť konkrétny dôvod vydedenia, pričom musí ísť o niektorý z dôvodov uvedený v citovanom paragrafe. Zákon neumožňuje vydedenie z iných dôvodov, ako sú presne uvedené dôvody v § 469a Občianskeho zákonníka. Ide o taxatívny, t.j. úplný výpočet dôvodov, preto iné dôvody ako uvedené v zákone neprichádzajú do úvahy. Ak poručiteľ uvedie iný dôvod, listina o vydedení a vydedenie ako také bude neplatné. „Ustanovenie § 469a O. z. umožňuje vydediť potomka, avšak len z dôvodov v tomto ustanovení stanovených. Vydedenie z iných dôvodov je neplatné.“ (viď Stanovisko Najvyššieho súdu SSR zo dňa 22.5.1985, sp. zn. Cpj 13/1985, uverejnené v Zbierke súdnych rozhodnutí a stanovísk pod č. 50, ročník 1985, str. 271, 272). Aj keď pojem dobré mravy je uvedený len pri dôvode vydedenia podľa § 469a ods. 1 písm. a) Občianskeho zákonníka, v skutočnosti aj dôvody pre vydedenie podľa písm. b) až d) sú správaním, ktoré je v rozpore s dobrými mravmi, pretože vo všetkých prípadoch ide o spoločensky netolerované správanie v rozpore so všeobecnými zásadami morálky a etiky platnými v spoločnosti všeobecne. „Ustanovenie § 469a ods. 1 Občianskeho zákonníka taxatívne vypočítava dôvody vydedenia a zaraďuje ich do štyroch skupín. Pre všetky dôvody je charakteristické negatívne správanie sa potomka v rozpore s dobrými mravmi.“ (viď Rozsudok Najvyššieho súdu SR sp. zn. 4 Cdo 32/2014 zo dňa 27.5.2014).
Dôvody vydedenia musia byť dané v dobe spísania listiny o vydedení. Ak poručiteľ uvedie v listine o vydedení niektorý z dôvodov vydedenia, ktorý však nie je daný v čase spisovania listiny o vydedení a to bez ohľadu na to, že tento dôvod skutočne do dňa smrti poručiteľa nastane, sú listina o vydedení a vydedenie neplatné. „Dôvod vydedenia sa musí uviesť v listine o vydedení a tento dôvod musí existovať už v čase pred prejavom poručiteľovej vôle v listine o vydedení. Teda existencia dôvodov vydedenia sa posudzuje vždy za obdobie pred napísaním listiny o vydedení.“ (viď Rozsudok Najvyššieho súdu SR sp. zn. 2 Cdo 109/2010 zo dňa 29.2.2012). Rovnaké závery vyplývajú aj z uznesenia Najvyššieho súdu ČR sp. zn. 21 Cdo 3005/2012 zo dňa 26.9.2013: „Protože důvod vydědění musí být zůstaviteli ke dni sepsání listiny o vydědění znám, jsou pro posouzení platnosti vydědění rozhodné pouze skutečnosti, k nimž došlo v době, kdy byl tento právní úkon učiněn (resp. v době předcházející vydědění). Výčet důvodů způsobilých k vydědění je ustanovením § 469a odst. 1 občanského zákoníku vymezen taxativně.“
Aj keď bolo vydedenie vykonané osobitnou listinou, jeho dôsledky sa automaticky nevzťahujú na vydedenie detí týchto detí a ďalších potomkov (t.j. potomkov detí poručiteľa) v prvej dedičskej skupine. Týchto potomkov musí poručiteľ vydediť výslovne (§ 469a ods. 2 Občianskeho zákonníka), t.j. musí v listine o vydedení vyhlásiť, že vydeďuje aj ďalších dedičov (v súlade s § 473 ods. 2 Občianskeho zákonníka) a teda, že okrem svojich detí vydeďuje aj ich deti, prípadne aj ďalších potomkov detí.
V prípade, ak poručiteľ vyjadrí vôľu, aby sa dôsledky vydedenia vzťahovali aj na ďalších potomkov podľa § 473 ods. 2 Občianskeho zákonníka nie je potrebné skúmať, či dôvod vydedenia je priamo daný u týchto ďalších potomkov, ale postačuje, aby boli dané dôvody vydedenia u potomka, voči ktorému dôvod vydedenia bol uplatnený: „Zůstavitel může spolu s projevem o vyloučení svého nejbližšího potomka z dědictví vyjádřit vůli, že důsledky vydědění se vztahují i na potomky vyděděného, kteří by jinak nastoupili na jeho místo. V tomto případě nezáleží na tom, zda by proti nim samým bylo možné uplatnit některý z důvodů vydědění či nikoli.“ (viď Rozsudok Najvyššieho súdu ČR sp. zn. 30 Cdo 1798-2005 zo dňa 18.1.2006). Ak však každého potomka vydeďuje poručiteľ samostatne, musí byť niektorý z dôvodov vydedenia daný u každého potomka.
Listina o vydedení musí mať formálne náležitosti závetu (§ 476 a § 480 Občianskeho zákonníka), aby bola platná. Na rozdiel od závetu v nej musí byť uvedený aj dôvod vydedenia. V závete poručiteľ nemusí uvádzať dôvod, prečo sa rozhodol určiť za dedičov osoby v ňom uvedené.
Prvý dôvod vydedenia podľa § 469a ods. 1 písm. a) Občianskeho zákonníka Neposkytnutie potrebnej pomoci poručiteľovi v chorobe, v starobe alebo v iných závažných prípadoch, ktoré konanie je v rozpore s dobrými mravmi
Prvým dôvodom vydedenia je neposkytnutie pomoci poručiteľovi v starobe, chorobe, alebo v iných závažných prípadoch (§ 469a ods. 1 písm. a/ Občianskeho zákonníka). Pre naplnenie tohto dôvodu je potrebné, aby o potrebe odkázanosti poručiteľa na pomoc potomok vedel, pretože ak o potrebe pomoci nevedel, nemožno voči nemu tento dôvod vydedenia uplatniť. Inými závažnými prípadmi, kedy sa pomoc potomka vyžaduje, môžu byť povodne, požiare, či iné živelné pohromy atď.
„O neposkytnutie pomoci za podmienok uvedených v písmene a/ tohto ustanovenia pôjde najmä vtedy, keď dedič poručiteľovi odkázanému na pomoc v chorobe a starobe neposkytol potrebnú pomoc, hoci o tejto odkázanosti poručiteľa vedel a so zreteľom na svoje objektívne možnosti a schopnosti mu pomoc mohol poskytnúť. Potreba pomoci na strane poručiteľa a objektívna možnosť dediča poručiteľovi pomoc poskytnúť sa musí v každom konkrétnom prípade posudzovať osobitne. Treba to posúdiť z hľadiska, či dedičovo správanie bolo v rozpore s dobrými mravmi. K naplneniu tohto dôvodu vydedenia nestačí, že poručiteľ bol chorý, dosiahol vek, ktorý možno označiť ako starobu alebo sa ocitol v inej ťažkej životnej situácii (dedič mu neposkytol pomoc v iných závažných prípadoch, napr. pri živelnej pohrome, ohrození života, zdravia alebo jeho majetku zásahom tretích osôb). Potreba pomoci potomka závisí aj na tom, či nie je iná osoba, od ktorej možno predovšetkým očakávať poskytovanie takejto pomoci a ktorá túto pomoc aj reálne poskytuje a poskytovať môže, pretože má pre to lepšie podmienky ako potomok, ktorého sa vydedenie týka. Pri odkázanosti poručiteľa na pomoc je ale nevyhnutné, aby potomok mal reálnu možnosť poručiteľovi potrebnú pomoc poskytovať, teda, či jej poskytovanie nevylučuje napríklad zdravotný stav potomka.“ (viď Rozsudok Najvyššieho súdu SR sp. zn. 2 Cdo 109/2010 zo dňa 29.2.2012)
Druhý dôvod vydedenia podľa § 469a ods. 1 písm. b) Občianskeho zákonníka Trvalé neprejavovanie opravdivého záujmu o poručiteľa, ktorý by ako potomok mal prejavovať
Druhým dôvodom vydedenia je neprejavenie opravdivého záujmu o poručiteľa (§ 469a ods. 1 písm. b/ Občianskeho zákonníka). Neprejavením opravdivého záujmu podľa § 469a ods. 1 písm. b) Občianskeho zákonníka sa však nejedná v prípade, ak „nezáujem potomka bol v značnej miere vyvolaný samotným poručiteľom.“ (viď Rozsudok Najvyššieho súdu SR sp. zn. 1 Cdo 173/96 zo dňa 1.11.1997) V tomto rozsudku súd ďalej uviedol: „Z vykonaného dokazovania nemal preukázané, že by sa poručiteľ o navrhovateľku bol niekedy v živote zaujímal, naopak, krátko po jej narodení zapieral voči nej otcovstvo a nepovažoval ju za svoje dieťa. Svoj postoj voči navrhovateľke nezmenil ani potom, čo bol v konaní o zapretie otcovstva neúspešný. Došlo preto k situácii, že navrhovateľka poručiteľa nikdy nepoznala, nevznikol medzi nimi žiaden vzťah. Poručiteľ sa znovu oženil (s odporkyňou) a aj vo svojom druhom manželstve pretrvával v presvedčení, že navrhovateľka nie je jeho dieťaťom, čo potvrdila aj sama odporkyňa.“ Za takýchto okolností nemožno vytknúť neprejavovanie záujmu o poručiteľa, ak samotný poručiteľ o potomka záujem neprejavoval počas celého života. Súd na základe uvedeného tento dôvod vydedenia nepovažoval za platný (naplnený).
„Podľa ustálenej súdnej praxe je potrebné otázku, či potomok o poručiteľa trvale neprejavoval opravdivý záujem, ktorý by ako potomok prejavovať mal, posudzovať vždy s prihliadnutím na všetky okolnosti prípadu. Z hľadísk, ktoré je potrebné pri tomto dôvode vydedenia vždy skúmať je aj to, či potomok poručiteľa mal reálnu možnosť o poručiteľa prejaviť opravdivý záujem, ktorý by ako potomok mal prejaviť, t.j. či poručiteľ mal sám záujem sa s potomkom stýkať a udržiavať s ním bežné príbuzenské vzťahy; vydedenie prichádza do úvahy len tam, kde poručiteľ o tento blízky príbuzenský vzťah stojí, kde sa ho nezáujem potomka osobne citovo dotýka, kde mu tento stav vadí, nie v prípade, keď ide o situáciu, keď je mu tento stav ľahostajný, prípadne, keď k nemu aj sám prispel. Zákonný dôvod vydedenia uvedený v citovanom ustanovení totiž vyžaduje, aby neprejavenie opravdivého záujmu bolo potomkom zavinené, nestačí len samotná existencia takéhoto stavu.“ (viď Rozsudok Najvyššieho súdu SR sp. zn. 4 Cdo 32/2014 zo dňa 27.5.2014).
Na druhej strane hrubé chovanie potomka voči poručiteľovi môže zakladať dôvod vydedenia podľa § 469a ods. 1 písm. b) Občianskeho zákonníka. Podľa rozsudku Najvyššieho súdu ČR sp. zn. sp. zn. 21 Cdo 688/2006 zo dňa 15.5.2007 odvolací súd určil, že žalobkyňa je dedičkou po poručiteľovi (t.j. vydedenie považoval za neplatné), pričom uviedol: „že ‚ani prokázané hrubé jednání potomka není tím, čím zákon rozumí trvalé neprojevení opravdového zájmu, který by jako potomek projevovat měl‘; že ‚zůstavitel v závěti, která obsahuje listinu o vydědění ze dne 24.3.1993, vymezil důvod vydědění dostatečně určitě i srozumitelně, uvedl-li že žalobkyně a její manžel vůči němu vystupují vulgárně a žalobkyně prohlásila, že jej neuznává za otce a na jeho družku paní H. si dovolila trestuhodné urážky‘; že ‚dne 14.8.1995 zůstavitel na tuto listinu připsal, že na svém rozhodnutí trvá za chování žalobkyně při jeho odvozu na infarkt rychlou sanitou za účasti policie‘…“ Najvyšší súd tento rozsudok odvolacieho súdu zrušil, pretože: „V posuzovaném případě – jak výše uvedeno – zůstavitel pořídil dvě listiny o vydědění. První listinou ze dne 24.7.1993 vydědil žalobkyni proto, že ‚vystupuje proti němu vulgárně‘; že ‚prohlásila, že ho už neuznává za otce‘, a že ‚na jeho družku H. si dovolila trestuhodné urážky‘. Druhou listinou ze dne 14.8.1995, která doplňuje listinu o vydědění ze dne 24.7.1993, pak žalobkyni vydědil pro ‚její chování při jeho odvozu rychlou sanitou za účasti policie na infarkt‘.“ Následne Najvyšší súd ČR uviedol vo vzťahu k danosti tohto dôvodu vydedenia: „Skutečnosti odůvodňující závěr, že potomek o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, mohou spočívat jak v pasivitě (nezájmu) potomka ve vztahu k zůstaviteli, tak také v chování, kterým potomek sice o zůstavitele zájem projevuje, ovšem způsobem neodpovídajícím řádnému chování potomka k rodiči (prarodiči atd.), tj. například způsobem trvale překračujícím zásady společenské slušnosti. Chování žalobkyně popsané zůstavitelem v listině o vydědění ze dne 24.7.1993 sice zjevně nemůže být naplněním důvodu vydědění ve smyslu ustanovení § 469a odst. 1 písm. a) obč. zák., ovšem mohlo by být – jak vyplývá z výše uvedeného – naplněním důvodu vydědění ve smyslu ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. Závěr odvolacího soudu, že ‚znění listiny o vydědění neodpovídá ani § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák.‘, protože ‚ani prokázané hrubé jednání potomka není tím, čím zákon rozumí trvalé neprojevení opravdového zájmu, který by jako potomek projevovat měl‘, proto není správný.“
Pod dôvod vydedenia podľa § 469a ods. 1 písm. b) Občianskeho zákonníka môže spadať aj iné aktívne konanie potomka: „I návrh na zahájení řízení o zbavení způsobilosti zůstavitele k právním úkonům, je-li podán jeho potomkem nikoliv v úmyslu chránit zůstavitelovy zájmy, může být, s ohledem na konkrétní okolnosti případu, kvalifikován jako chování neodpovídající řádnému chování potomka k rodiči, tedy chování odůvodňující vydědění ve smyslu ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák.“ (viď rozsudok Najvyššieho súdu ČR sp. zn. 21 Cdo 1912/2008 zo dňa 24.9.2009).
Tretí dôvod vydedenia podľa § 469a ods. 1 písm. c) Občianskeho zákonníka Odsúdenie potomka pre úmyselný trestný čin na trest odňatia slobody v trvaní najmenej jedného roka
Pri treťom dôvode vydedenia je pre jeho naplnenie potrebné, aby bol potomok súdom odsúdený pre úmyselný trestný čin (t.j. nejde o prípady nedbanlivostných trestných činov, ktorými sú typicky napr. dopravné nehody), odsúdenie musí byť právoplatné a trestom musí byť trest odňatia slobody (nie napr. peňažný trest). Trest odňatia slobody musí byť uložený najmenej na jeden rok a môže ísť aj o podmienečný trest (môže teda ísť aj o trest vykonávaný na slobode, nie v ústave pre výkon trestu odňatia slobody). Vydedenie však neprichádza do úvahy, ak v čase zriaďovania listiny o vydedení bolo už odsúdenie zahladené (rozsudok Najvyššieho súdu ČR sp. zn. 21 Cdo 1065/2011 zo dňa 14.3.2013): „Nelze, aby zůstavitel z důvodu uvedeného v ustanovení § 469a odst. 1 písm. c) občanského zákoníku platně vydědil svého potomka, který byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku, jestliže jeho odsouzení bylo ještě před pořízením listiny o vydědění pravomocně zahlazeno.“
Štvrtý dôvod vydedenia podľa § 469a ods. 1 písm. d) Občianskeho zákonníka Trvalé vedenie neuspokojivého života
Štvrtým dôvodom vydedenia je prípad, ak potomok trvale vedie neusporiadaný život. V českej judikatúre (rozsudok sp. zn. 21 Cdo 190-2010 zo dňa 24.11.2011) Najvyšší súd ČR definoval o aké chovanie ide: „Za vedení nezřízeného života lze označit takové chování, které evidentně vybočuje z rámce obecné představy o chování v souladu s dobrými mravy, zejména závislost na alkoholu, drogách nebo hazardních hrách, zanedbání povinné výživy, zadlužování bez zjevné možnosti dluhy splácet, opatřování prostředků k životu nekalým způsobem, vyhýbání se práci či promrhávání rodinného majetku apod. O trvalé vedení nezřízeného života pak půjde v takových případech, kdy chování vyděděného bude vykazovat známky kontinuálnosti (tedy nikoli jen nahodilosti či ojedinělosti) a dlouhodobosti, kdy již zpravidla nebude možné očekávat návrat k běžnému způsobu života tak, jak je vnímán většinovou společností.“ V odôvodnení sa dovolací súd podrobne vyjadril v čom videl danosť dôvodu vydedenia podľa § 469a ods. 1 písm. d) Občianskeho zákonníka: „V posuzovaném případě bylo mimo jiné v řízení prokázáno, že žalobce dlouhodobě (po dobu nejméně sedmi let před sepsáním listiny o vydědění) neplatil výživné na svého nezletilého syna (přičemž své otcovství nepopíral) a že byl trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 16.6.2003, č. j. 74 T 126/2003-94, uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1, odst. 3 trestního zákona, neboť v době od února 1996 do 2.5.2003 nepřispíval na výživu svého syna T. Ch., přestože mu tato povinnost byla uložena pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 26.6.1991, sp. zn. 39 C 116/91, kdy dluh na výživném za tuto dobu činil 39.500 Kč, přičemž k zabezpečení základních životních potřeb nezletilého musely být matce poskytovány dávky sociální péče do výše životního minima a příspěvky na výživu nezletilého za povinného otce a také dávky státní sociální podpory. Neplacení výživného na nezletilé dítě je chování, které se příčí zájmu společnosti na řádné výchově a výživě a které ohrožuje tělesný a duševní vývoj dítěte. Obecně je vnímáno jako chování v rozporu s dobrými mravy. V souzené věci bylo prokázáno, že nezletilý syn žalobce byl neplněním zákonné vyživovací povinnosti jeho otcem vystaven nebezpečí nouze (k zabezpečení jeho základních životních potřeb musely být jeho matce poskytovány dávky sociální péče a dávky státní sociální podpory). Žalobce byl navíc za zanedbání povinné výživy odsouzen. V řízení bylo prokázáno, že sám zůstavitel vnímal toto chování žalobce jako nesprávné, nebylo mu lhostejné a snažil se o jeho nápravu (žalobci jeho chování domlouval a půjčil mu peníze k úhradě dlužného výživného). Nesouhlas zůstavitele s chováním žalobce (který půjčené peníze k úhradě výživného nepoužil) nakonec vedl až k tomu, že zůstavitel žalobce vydědil a neplacení výživného na vnuka označil jako jeden z důvodů vydědění. V souzené věci bylo tedy prokázáno, že žalobce dlouhodobě a nepřetržitě (nejméně po dobu sedmi let v rozhodné době) neplnil vyživovací povinnost vůči svému nezletilému synovi (nešlo tedy o ojedinělé selhání), zůstavitel tuto skutečnost výslovně uvedl jako důvod vydědění v listině o vydědění a s přihlédnutím k dalším v řízení najevo vyšlým skutečnostem dokreslujícím způsob života žalobce [v řízení bylo zjištěno, že zaměstnavatel OKD, a.s. Důl Lazy, odštěpný závod, kde byl žalobce zaměstnán od 22.2.1995 nejméně do října 2002, hodnotil pracovní morálku žalobce jako ‚podprůměrnou‘, když uvedl, že ‚k pracovním výsledkům je lhostejný, pracuje jen pod dozorem, je naprosto nespolehlivý, pracuje povrchně a nedbale, je povrchní, hrubý a zbrklý‘; že žalobce v rozhodné době pil alkohol a choval se hrubě ke svým partnerkám; že žalobce ‚hrál automaty‘ po celou dobu vztahu s I. K., který ‚trval s přestávkami asi 15 let‘ a ‚někdy pracoval, někdy ne‘ (k tomu výslech L. Ch. na čl. 21 a výslech I. K. na čl. 27); dále že, žalobce byl uznán rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 4.11.2004, č. j. 5 T 212/2003-179, vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona, kterého se dopustil dne 16.7.2003 (tedy také v rozhodné době)], lze uzavřít, že žalobce skutečně v rozhodné době (tj. před 14.8.2003) trvale vedl nezřízený život. V posuzované věci proto byl dán důvod vydědění podle § 469a odst. 1 písm. d) obč. zák.“
Ak za spôsob vedenia života potomkov do veľkej miery zodpovedá aj sám poručiteľ, dôvod vydedenia podľa § 469a ods. 1 písm. d) však neprichádza do úvahy: „Dovolací soud proto dospěl k závěru, že vydědění ve smyslu ustanovení § 469a odst. 1 písm. d) obč. zák. přichází v úvahu jen tam, kde vedení nezřízeného života potomkem není bezprostředním a hlavním důsledkem nedostatečného uspokojení důležitých psychických či fyzických potřeb potomka v jeho dětském či mladistvém věku, případně zcela chybějícího či disharmonického rodinného zázemí, na němž se zůstavitel sám podílel. V souzené věci se sama zůstavitelka na způsobu života, který žalobce vedl v době předcházející sepsání listiny o vydědění, podílela tím, že žalobce v době jeho nezletilosti (počínající již v předškolním věku žalobce) nedokázala ochránit před násilím ze strany svého bývalého manžela, nespravedlností v rodině a nepřiměřenými zásahy do jeho důstojnosti, což vedlo k dlouhodobému neuspokojení základních psychických potřeb žalobce a následnému vzniku citové deprivace žalobce, jež byla bezprostřední příčinou zvrhlého způsobu života žalobce v době předcházející jeho vydědění. Závěr odvolacího soudu, že důvod vydědění podle § 469a odst. 1 písm. d) obč. zák. v posuzované věci nebyl – v době sepsání listiny o vydědění ze dne 15.4.1996 – dán, je proto správný.“ (viď Rozsudok Najvyššieho súdu ČR sp. zn. 21 Cdo 3213-2012 zo dňa 28.11.2013).
Pre platnosť listiny o vydedení (a vydedenia ako právneho úkonu) je preto vo všetkých prípadoch potrebné, aby dôvod vydedenia bol jednoznačne konkretizovaný priamo v listine o vydedení. Nie je pritom potrebné uvádzať právne ustanovenia (citovať ustanovenia Občianskeho zákonníka), ale uviesť skutkový popis chovania, ktoré má byť dôvodom vydedenia tak, aby z tohto popisu mohlo byť (napr. súdom v konaní o určenie neplatnosti listiny o vydedení) určité správanie potomka zaradené pod jeden alebo viacero dôvodov vydedenia. Zároveň vždy musí ísť o niektorý z dôvodov vydedenia výslovne uvedený v § 469a ods. 1 Občianskeho zákonníka, pretože o iné dôvody vydedenie nemožno oprieť. Len takto správne a jednoznačne formulovaná listina o vydedení bude mať následok vo forme platného odopretia dedičského práva potomkovi poručiteľa.
Comments