V rozhodnutí, ktoré v ďalšom texte citujem, súd zadefinoval, čo sa rozumie pod „dôkazným bremenom“ a aké sú následky, ak účastník dôkazné bremeno neunesie. Súd v sporovom konaní (kde strany sporu stoja navzájom v protichodnom postavení a každá háji svoj záujem) nezisťuje všetky skutkové okolnosti prípadu, ale len tie, ktoré strany sporu svojimi návrhmi (na dokazovanie) urobia predmetom konania (dokazovania). V takomto konaní súd takéto skutočnosti ani nesmie vlastnou iniciatívou zisťovať. Ak teda takéto skutočnosti v konaní nebudú predmetom dokazovania, napriek tomu, že sú pre rozhodnutie dôležité, súd musí aj tak rozhodnúť vo veci, lebo mu to zákon ukladá. Súd nemôže odmietnuť vo veci rozhodnúť napr. preto, že všetky okolnosti veci (skutočný stav veci) neboli zistené, pretože by išlo o tzv. „odmietnutie spravodlivosti“, alebo tiež denegatio iustitiae. Na tieto účely, t.j. nato, aby súd vo veci mohol rozhodnúť, aj keď sú účastníci konania nečinní (neoznačujú a nepredkladajú dôkazy o tvrdených skutočnostiach) slúži dôkazné bremeno, pričom vo svojej podstate ide o ťarchu (preto pojem „bremeno“) pre stranu sporu dokázať to, čo tvrdí.
Podľa rozsudku Najvyššieho súdu ČR sp. zn. 21 Cdo 762/2001 zo dňa 28.2.2002 (Soudní rozhledy č. 1/2008, str. 11):
„I. Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána.
II. Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§ 120 odst. 3 věty druhá o. s. ř.), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé.
III. O důkazní povinnosti a o důkazním břemenu je soud povinen účastníky poučit.“
V konaní sa žalobca domáhal zaplatenie peňažnej sumy s odôvodnením, že pracoval u žalovaného ako vodič diaľkovej prepravy, že mu žalovaný počas celého trvania pracovného pomeru nepredložil k podpisu pracovnú zmluvu a že sa dohodli na mzde vo výške 15.000,-Kč mesačne. Žalovaný žalobcovi podľa jeho vyjadrenia mzdu za prácu nezaplatil.
Žalovaný sa bránil v konaní tým, že pracovný pomer medzi účastníkmi nikdy nevznikol, pretože so žalobcom uzatváral len dohody o práci na jednotlivé cesty a odmenu mu za ne zaplatil. Žalobca mal okrem toho aj živnostenské oprávnenie ako vodič motorových vozidiel a vzťahy medzi účastníkmi sa riadia obchodnoprávnymi predpismi (nie teda Zákonníkom práce).
Okresný súd žalobe vyhovel.
Krajský súd rozsudok súdu prvého stupňa zmenil tak, že žalobu zamietol.
Žalobca podal voči rozhodnutiu krajského súdu ako súdu odvolacieho dovolanie na Najvyšší súd Českej republiky. Dovolanie považoval najvyšší súd (dovolací súdu) za čiastočne dôvodné. Preto rozsudok odvolacieho súdu zrušil a vec mu vrátil na nové konanie a rozhodnutie.
Dovolací súd v rozhodnutí konštatoval, že „odvolací soud dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět, neboť žalobce neunesl důkazní břemeno o svém tvrzení, že by se žalovaným uzavřel pracovní smlouvu a že by s ním sjednal mzdu.“
Najvyšší súd ČR uviedol: „Podle ustanovení § 120 odst. 1 věta první o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Podle ustanovení § 120 odst. 3 věty druhé o. s. ř. neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána, a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá.
Povinnost důkazní uložená účastníkům řízení je povinností procesní. O této povinnosti a o z ní vyplývajícím důkazním břemenu je proto soud účastníky povinen poučit (§ 5 o. s. ř.) a poučovací povinnost v tomto směru má i odvolací soud (srov. § 211 o. s. ř.). V projednávané věci odvolací soud rozhodl z důvodu neunesení důkazního břemene v neprospěch žalobce, aniž by ho – jak vyplývá z obsahu spisu (zejména protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 4. 10. 2000) – poučil o jeho procesní povinnosti označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; dovolací soud k této vadě ve smyslu ustanovení § 242 odst. 2 věty druhé o. s. ř. přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna.
Neoznačí-li účastník důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, ustanovení § 120 odst. 3 věty druhé o. s. ř. soudu ukládá, aby při zjišťování skutkového stavu vycházel z důkazů, které byly provedeny. Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze proto učinit jen tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny, neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé. Odvolací soud v projednávané věci však uvedeným způsobem nepostupoval. Odvolací soud dospěl k závěru o tom, že žalobce neunesl důkazní břemeno o svých tvrzeních (že by uzavřel se žalovaným pracovní smlouvu a smlouvu o mzdě) jen – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – na základě zhodnocení některých důkazů (převážně listin). Stranou svých úvah ponechal ostatní důkazy provedené před soudem prvního stupně, zejména výslechy žalobce, jednatele žalovaného M. P. a svědků J. Š., J. H., J. N., J. T. a L. O., aniž by vysvětlil, proč tak učinil. Uvedený závěr odvolacího soudu proto nelze z tohoto hlediska považovat za podložený.
Odvolací soud dovodil, že žalobce neunesl důkazní břemeno, když přihlédl rovněž k tomu, že žalobce byl zaměstnán do 30. 9. 1992 u společnosti s ručením omezeným D., a že proto od 18. 9. 1992 „v žádném případě nemohl být v pracovním poměru jak pro žalovaného, tak pro firmu D.“. Uvedené hodnocení této skutečnosti nelze považovat za odpovídající; byl-li žalobce do 30. 9. 1992 zaměstnán v pracovním poměru u společnosti s ručením omezeným D., nelze jenom z této skutečnosti – logicky vzato – dovozovat, že by nemohl v září 1992 uzavřít pracovní smlouvu se žalovaným, ale jen to, že pracovní smlouva v této době uzavřená je neplatná, jestliže účastníci nerespektovali ustanovení § 25 zák. práce a že nárok žalobce se řídí ustanovením § 243 odst. 4 zák. práce.“
Poznámka k neplatnosti pracovnej zmluvy pre viacero popri sebe uzavretých pracovných pomerov: V podmienkach Slovenskej republiky už tieto závery neplatia, pretože došlo k zrušeniu zák. č. 65/1965 Zb. Zákonníka práce a tento bol nahradený zák. č. 311/2001 Z.z. Zákonníkom práce, kde už toto ustanovenie nájsť nemožno, preto u nás možno mať uzatvorených viac pracovných pomerov popri sebe, t.j. tzv. súbežných pracovných pomerov. Preto uzavretie ďalšej pracovnej zmluvy popri existujúcej už nespôsobuje neplatnosť neskoršie uzavretej pracovnej zmluvy.
Poznámka k povinnosti poučenia strany sporu o procesných právach a povinnostiach: Aj u nás je v § 160 ods. 1 zák. č. 160/2015 Z.z. Civilného sporového poriadku (CSO) definovaná povinnosť súdu poučiť strany sporu o jeho právach a povinnostiach (okrem výnimiek ako je zastúpenie strany advokátom). Táto povinnosť je však stanovená tak, že súd je povinný poučiť stranu o jej procesných právach a povinnostiach v rozsahu ustanovenom týmto zákonom. Domnievam sa, že poučenie zo strany súdu o povinnosti tvrdenia a povinnosti dôkaznej by malo byť v takomto poučení zahrnuté, najmä v prípade, ak sú stranami sporu občania – neprávnici.
Ďalej dovolací súd vyjadril názor: „Odvolací soud dále přihlédl k tomu, že žalobcem předložené listiny o mezinárodních jízdách dokládají to, že ‚jezdil pro různé firmy‘ (a pouze jednou pro žalovaného). Dovolatel důvodně odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s jeho tvrzením, že tyto ‚různé firmy‘ byly ‚pouze odesílateli či příjemci převáženého zboží, popř. speditéři, kteří žalovaného vytěžovali a na které se měl žalobce dle pokynů žalovaného při provádění jízd kontaktovat‘. Odvolací soud v této souvislosti nevzal v úvahu ani to, že žalovaný sám uvedl, že žalobce pro něj vykonal cesty ve více případech. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně s poukazem na ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř., podle kterého odvolací soud může změnit rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav. Z odůvodnění napadeného rozsudku však vyplývá, že oproti soudu prvního stupně, který dovodil, že mezi účastníky vznikl pracovněprávní vztah (pracovní poměr) a že žalobce uzavřel se žalovaným smlouvu o mzdě, odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce o těchto skutečnostech neunesl důkazní břemeno. Odvolací soud tedy nepovažoval skutkový stav, k němuž dospěl soud prvního stupně, za správně zjištěný a při rozhodování věci vycházel z odlišného posouzení skutkového stavu věci. Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1 o. s. ř.) a může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů (§ 213 odst. 2 věta první o. s. ř.). Jestliže tak učiní, pak i pro řízení před ním platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně (§ 211 o. s. ř.); z toho plyne, že i v řízení před odvolacím soudem má být zpravidla provedeno dokazování při jednání a účastníci mají právo se vyjádřit ke všem důkazům, a to bez ohledu na okolnost, zda byly provedeny procesním soudem, dožádaným soudem nebo prostřednictvím soudu prvního stupně. Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo přednesů účastníků řízení a z výpovědí svědků. V takovém případě je třeba, aby odvolací soud opakoval (s přihlédnutím k ustanovením § 122 a 123 o. s. ř.) důkazy, které byly provedeny soudem prvního stupně, neboť při hodnocení důkazů spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost, jistota či kolísavost její výpovědi, ochota vypovídat přesně na dané otázky apod.). Jestliže měl odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně, měl zopakovat důkazy, na nichž založil své rozhodnutí soud prvního stupně a opatřit si tak pro posouzení věci podklady, které by byly rovnocenné s podklady, z nichž vycházel soud prvního stupně. Protože to neučinil, nemůže být jeho závěr o neunesení důkazního břemene žalobcem v souladu s ustanoveními § 122, 123, 211 a 213 o. s. ř. Řízení před odvolacím soudem tedy trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci; dovolací soud k této vadě přihlédl, i když nebyla výslovně uplatněna v dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).“
Poznámka k časti o viazanosti odvolacieho súdu skutkovým stavom: U nás ide o § 383 CSP a znie: „Odvolací súd je viazaný skutkovým stavom tak, ako ho zistil súd prvej inštancie okrem prípadov, ak dokazovanie zopakuje alebo doplní.“ Vzhľadom nato sú závery Najvyššieho súdu ČR v tomto smere použiteľné aj u nás.
Aj keď rozsudok odvolacieho súdu bol zrušený pre rôzne pochybenia krajského súdu, najdôležitejšie právne závery, ktoré je možné z rozhodnutia Najvyššieho súdu ČR prevziať sú jeho názory ohľadom funkcie dôkazného bremena v súdnom konaní, ktoré sú vyjadrené v právnej vete uvedenej v úvode tohto článku (a v ďalšom texte znova zopakovanej).