Podľa uznesenia Najvyššieho súdu ČR sp. zn. 28 Cdo 4279/2016 zo dňa 12.10.2016:
Právna veta: „Zaplacení určité částky na účet třetí osoby u peněžního ústavu představující sjednané platební místo s úmyslem dostát smluvenému závazku je třeba pokládat za plnění druhé smluvní straně, a nikoliv majiteli účtu. Takováto platba směřuje ke splnění závazku jedné smluvní strany vůči druhé, nezakládá právní vztah mezi osobou zasílající peníze a majitelem účtu a v důsledku její realizace v podstatě nabývá plnění osoba odlišná od subjektu, pro nějž byl zřízen bankovní účet. Proto plnění poskytnuté na základě určitého (byť později odpadnuvšího) právního důvodu mezi dvěma subjekty na bankovní účet třetí osoby vymezený coby platební místo nelze pokládat za bezdůvodné obohacení majitele tohoto účtu na úkor osoby peníze zasílající.“
Rozhodoval senát Najvyššieho súdu ČR v zložení: predsedkyňa senátu JUDr. Olga Puškinová, sudcovia JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. a Mgr. Petr Kraus.
Z odôvodnenia: „Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 10. 2015, č. j. 44 Co 365/2014-116, změnil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2014, č. j. 241 C 47/2011-79, jímž žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč se 7,05 % úrokem z prodlení ročně z částky 200.000,- Kč od 11. 5. 2013 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 78.244,- Kč k rukám zástupce žalobce, tak, že žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok I.), a dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 78.244,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Knitla (výrok II.). Odvolací soud dospěl – na rozdíl od soudu prvního stupně – k závěru, že žaloba o vydání bezdůvodného obohacení není důvodná, neboť bankovní účet žalovaného, na nějž právní předchůdkyně žalobce P. L. zaslala ve splátkách částku 200.000,- Kč jako plnění na dluh ze smlouvy o půjčce částky 300.000,- Kč uzavřené s otcem žalobce A. K. jako věřitelem v roce 2008 (zajištěné směnkou vystavenou dlužnicí, znějící na částku 470.000,- Kč, na základě níž vydal Krajský soud v Brně dne 12. 8. 2009 pod sp. zn. 3 Cm 263/2009 směnečný platební rozkaz, pravomocný dne 1. 9. 2009, jímž P. L. byla uložena povinnost zaplatit A. K. částku 470.000,- Kč s příslušenstvím, směnečnou odměnu a náklady řízení) byl jen dohodnutým místem plnění, a že žalobce není ve sporu aktivně věcně legitimován, „když mu byla postoupena neexistující pohledávka“. Dále odvolací soud dovodil, že bylo na původní žalobkyni P. L., aby svá tvrzení o tom, že platbami na účet žalovaného byl umořován její dluh z půjčky ve výši 300.000,- Kč zajištěný směnkou znějící na částku 470.000,- Kč, uplatnila ve směnečném řízení podáním odporu proti směnečnému platebnímu rozkazu (§ 175 odst. 1 o. s. ř.), a započtení zaplacené částky na dluh se domáhala vůči svému věřiteli A. K., nikoliv žalobou na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému, kterému ‚žádné bezdůvodné obohacení nevzniklo‘. Uplatněnou námitkou promlčení vznesenou žalovaným se proto odvolací soud již nezabýval.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním.
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu zaujala a odůvodnila právní závěr, že plnění poskytnuté na základě určitého (byť třeba později odpadnuvšího) právního důvodu mezi dvěma subjekty na bankovní účet třetí osoby vymezený coby platební místo nelze pokládat za bezdůvodné obohacení majitele tohoto účtu na úkor osoby peníze zasílající (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 679/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2471/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2360/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4656/2014). Zaplacení určité částky na účet třetí osoby u peněžního ústavu představující sjednané platební místo s úmyslem dostát smluvenému závazku je třeba pokládat za plnění druhé smluvní straně, a nikoliv majiteli účtu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2360/2012). Takováto platba směřuje ke splnění závazku jedné smluvní strany vůči druhé, nezakládá právní vztah mezi osobou zasílající peníze a majitelem účtu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 679/2003) a v důsledku její realizace v podstatě nabývá plnění osoba odlišná od subjektu, pro nějž byl zřízen bankovní účet (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 179/2014). Shodné závěry se dále podávají například z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4656/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2471/2009. Zasláním peněz na bankovní účet třetí osoby, určený za platební místo, pak lze dostát i závazku ze smlouvy o půjčce (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4312/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1826/2012).
Jestliže tedy bezdůvodné obohacení na straně žalovaného poukázáním částky 200.000,- Kč P. L. na jeho bankovní účet, jakožto na místo plnění ze smlouvy o půjčce částky 300.000,- Kč, kterou uzavřela s otcem žalovaného A. K., zajištěné směnkou znějící na částku 470.000,- Kč, nevzniklo, pak je zřejmé, že smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 6. 6. 2012 ve výši 200.000,- Kč (za žalovaným z titulu bezdůvodného obohacení) uzavřenou mezi P. L. jako postupitelem a žalobcem jako postupníkem podle ustanovení § 524 a násl. občanského zákoníku došlo k postoupení pohledávky, která neexistuje, jak odvolací soud dovodil.
K dalším dovolatelovým námitkám je možno poukázat na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, který v řadě svých rozhodnutí vysvětlil (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněné pod čísly 59/2004 a 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 111//2012), že směnka je v právní teorii obvykle definována jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku. I když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro jeho existenci významný a ze směnky nevyplývá. Směnečný závazek je přitom zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl původem jeho vzniku. Vzhledem k tomu, že zákon nerozlišuje jednotlivé druhy směnek (právní teorie vymezuje rozdíly mezi směnkami pro soluto, pro solvendo a směnkami zajišťovacími), je třeba i v případě tzv. směnek zajišťovacích dovodit, že nejsou akcesorickým závazkem ve vztahu k závazku jinému (jde o prostředek zajištění a nikoli o zajišťovací závazek). Okolnost, že podle dohody účastníků je účelem směnky zajistit splnění určitého závazku, se pak projeví v okruhu tzv. kauzálních námitek (čl. I § 17 zákona č. 191/ 1950 Sb., zákona směnečného a šekového), jimiž se dlužník ze zajišťovací směnky může bránit povinnosti ze směnky plnit. Jinak řečeno, to, že právní důvod (kauza) směnky nemá (nemůže mít) žádný vliv na platnost směnky a existenci závazků z ní vzniklých, ještě neznamená, že dlužník nemůže použít na svou obranu proti povinnosti směnku zaplatit také námitky mající původ ve (vlastních) mimosměnečných vztazích účastníků, se směnkou toliko souvisejících (tzv. kauzální námitky). Uplatní-li takovou obranu žalovaný směnečný dlužník ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (způsobem vyhovujícím požadavkům na řádné odůvodněnínámitek ve smyslu ustanovení § 175 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je povinností soudu se takovou námitkou věcně zabývat. K tomu srov. v judikatuře dovolacího soudu dále např. rozsudek ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněný pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4722/2007, rozsudek ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2317/2011, nebo rozsudek ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 29 Cdo 254/2012, jakož i rozsudek ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 111//2012).
Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu, podle nějž bylo na P. L. jako na dlužnici z půjčky a směnečné dlužnici, aby svá tvrzení o tom, že platbami na účet žalovaného (podle jejího tvrzení v celkové výši 200.000,- Kč) byl umořován její dluh z půjčky ve výši 300.000,- Kč zajištěný směnkou znějící na částku 470.000,- Kč, uplatnila ve směnečném řízení podáním odporu proti směnečnému platebnímu rozkazu, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Protože však P. L. toto své tvrzení uplatnila až v exekučním řízení vedeném proti ní podle pravomocného směnečného platebního rozkazu, přičemž však uvedla, že celkovou částku 200.000,- Kč zaplatila před vydáním tohoto exekučního titulu, byl její návrh na částečné zastavení exekuce ve výši této částky s příslušenstvím, pravomocným usnesením soudu zamítnut, jak z obsahu připojeného exekučního spisu vyplývá.
Protože dovolání žalobce není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.“