• Maroš Uhaľ

Čiastočné plnenie na viaceré dlhy

Dlžník môže mať voči svojmu veriteľovi jeden dlh, alebo viac dlhov. Tieto dlhy môže splatiť jednorazovo, alebo v splátkach. Pri jednorazovom plnení všetkých dlhov nevzniká problém s tým, na ktorý dlh sa plnenie dlžníka započíta, keďže všetky dlhy platí naraz a v rovnakom čase. Pri čiastočnom plnení jediného dlhu dlžníka je tiež zrejmé, ktorý dlh sa čiastočným plnením plní. Iná situácia vzniká v prípade, ak dlžník má viac dlhov a nemá dostatočné finančné prostriedky, aby naraz splatil všetky. Na ktorý z dlhov teda započítať čiastočné plnenie?


Občiansky zákonník prijatý zákonom č. 40/1964 Zb. účinný od 1.4.1964 upravoval v § 73 spôsob, akým spôsobom sa započíta plnenie pri existencii viacerých dlhov, ak dlžník zaplatí čiastku, ktorá nepostačuje na splnenie všetkých jeho dlhov u veriteľa. Uvedené ustanovenie bolo zrušené zákonom č. 509/1991 Zb., účinným od 1.1.1992. Pravdaže, zák. č. 40/1964 Zb. Občiansky zákonník platí u nás naďalej, ale už bez uvedenej úpravy.


Ustanovenie § 73, ktoré dnes už nie je platné a účinné, znelo takto: „Ak má tomu istému veriteľovi dlžník splniť niekoľko dlhov a plnenie nestačí na vyrovnanie všetkých, je vyrovnaný dlh, o ktorom dlžník pri plnení vyhlási, že ho chce splniť; inak sa plnením uhradí dlh najskôr zročný, a to najprv jeho príslušenstvo.“


Z toho vyplýva, že právna úprava čiastočného plnenia viacerých dlhov v Slovenskej republiky v oblasti občianskoprávnych vzťahov chýba. Podobná situácia bola do roku 2014 aj v Českej republike.


Najvyšší súd Českej republiky v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 326/2004 zo dňa 7.7.2004 dospel k takémuto právnemu záveru: „V případě, že plnění nestačí na vyrovnání všech dluhů u téhož věřitele a že dlužník při plnění neurčil, který z více dluhů (popřípadě v jaké části) chce vyrovnat, nepřechází právo volby, který z více dluhů byl uhrazen, popřípadě v jaké výši, na věřitele. Při splnění dluhu věřitel totiž může projevit svou vůli jen v (jednostranném) právním úkonu, kterým plnění přijme (vyžaduje-li to povaha předmětu plnění), a jeho případná vůle, na který z více dluhů si plnění započte (nestačí-li poskytnuté plnění na úhradu všech dluhů dlužníka), nemá žádnou právní relevanci. Při úvaze, který z dluhů byl za této situace vyrovnán, pak lze vycházet buď ze zásady priority (přednostního vyrovnání některého z více dluhů, založeného například na době jejich splatnosti, na úrovni jejich zajištění, na jejich povaze apod.), nebo ze zásady proporcionality (poměrného vyrovnání všech dluhů); nemůže-li se uplatnit zásada priority, neboť pravidla stanovená pro přednostní vyrovnání dopadají na více dluhů, je třeba postupovat podle zásady proporcionality.“


V odôvodnení ďalej Najvyšší súd ČR uviedol: „Z uvedeného však nelze dovozovat, že by otázka splnění více dluhů vzniklých z občanskoprávních vztahů, které má dlužník u téhož věřitele, nebyla v právu řešena. Dovolatel správně upozorňuje, že při jejím řešení nelze - s ohledem na ustanovení § 1 obchodního zákoníku - vycházet z ustanovení § 330 obchodního zákoníku, a obdobně to platí i o ustanovení § 254 odst.2 zákoníku práce. Neobsahuje-li zákon výslovnou úpravu, jak postupovat, a není-li možné vyjít ani z analogie (§ 853 občanského zákoníku), musí soud své rozhodnutí založit zejména na základních principech českého právního řádu, jimiž se řídí právní úprava občanskoprávních vztahů.


Představuje-li splnění dluhu (soluce) - jak uvedeno výše - v první řadě jednostranný právní úkon dlužníka, kterým poskytuje věřiteli předmět plnění s úmyslem splnit svou povinnost vyplývající ze závazku nebo z jiného občanskoprávního vztahu, vyplývá z toho též, že z více dluhů, které má dlužník u téhož věřitele, je vyrovnán (nestačí-li plnění na úhradu všech dluhů) ten z nich, o němž dlužník projeví při plnění úmysl jej splnit, tedy takovýdluh, o němž dlužník při plnění prohlásí nebo který dlužník při plnění jinak určí, že jej chce splnit.


V případě, že plnění nestačí na vyrovnání všech dluhů u téhož věřitele a že dlužník při plnění neurčil, který z více dluhů (popřípadě v jaké části) chce vyrovnat, nepřechází ‚právo volby‘ , který z více dluhů byl uhrazen, popřípadě v jaké výši, na věřitele. Při splnění dluhu věřitel totiž může projevit svou vůli jen v (jednostranném) právním úkonu, kterým plnění přijme (vyžaduje-li to povaha předmětu plnění), a jeho případná vůle, na který z více dluhů si plnění započte (nestačí-li poskytnuté plnění na úhradu všech dluhů dlužníka), nemá žádnou právní relevanci.“


V citovanom rozhodnutí išlo o takúto konkrétnu situáciu: „V projednávané věci bylo zjištěno, že dlužník K. V. měl u žalovaného celkem tři dluhy z půjček, z nichž byl nejdříve splatný dluh z půjčky ze dne 22.4.1994 ve výši 250.000,- Kč, a že oba dluhy z půjček ze dne 25.1.1994 (ve výši 550.000,- Kč a ve výši 450.000,- Kč) byly splatné ve stejné době a byly zajištěny na v zásadě stejné úrovni (pomocí zástavního práva). Vzhledem k tomu, že dlužník K. V. zaplatil žalovanému celkem 600.000,- Kč, které nepostačovaly k vyrovnání všech jeho dluhů u žalovaného, aniž by při plnění prohlásil nebo jinak určil, který z uvedených dluhů (popřípadě v jaké výši) chce splnit, je nepochybné, že pohledávka z půjčky ze dne 25.1.1994, zajištěná sporným zástavním právem, nemohla být v plném rozsahu poskytnutým plněním vyrovnána. Uvedený závěr platí jak při použití zásady proporcionality (poměrného vyrovnání všech tří dluhů z poskytnutého plnění v celkové výši 600.000,- Kč), tak i při postupu podle zásady priority; o přednostním vyrovnání lze totiž důvodně uvažovat jen u nejdříve splatného dluhu (půjčky ze dne 22.4.1994 ve výši 250.000,- Kč), neboť u dluhů z půjček ze dne 25.1.1994 se přednostní vyrovnání některého z nich - s ohledem na to, že byly splatné ve stejné době, že byly zajištěny na v zásadě stejné úrovni (pomocí zástavního práva) a že jsou stejné povahy - nemůže uplatnit.“


Uvedený záver bol potvrdený ďalšími rozhodnutiami Najvyššieho súdu ČR napr. uznesením sp. zn. 26 Cdo 1649/2004 zo dňa 15.6.2005, uznesením sp. zn. 20 Cdo 1527/2009 zo dňa 22.2.2011, rozsudkom sp. zn. 28 Cdo 1128/2014 zo dňa 11.6.2014, rozsudkom sp. zn. 26 Cdo 687/2014 zo dňa 24.7.2014, ale aj inými rozhodnutiami Najvyššieho súdu ČR.


Závery uvedeného rozhodnutia a ďalších označených judikátov sú použiteľné aj u nás, keďže Občiansky zákonník z roku 1964 je v SR naďalej účinný.


V Českej republike však už platí nová právna úprava účinná od 1.1.2014 podľa zák. č. 89/2012 Sb. Občanský zákoník. V novom českom Občianskom zákonníku sa už nachádza aj ustanovenie (§ 1933 Občianskeho zákonníka), ktoré upravuje spôsob započítania čiastočného plnenia pri existencii viacerých dlhov dlžníka.


Podotýkam zároveň, že v tomto článku ide o riešenie plnenia viacerých dlhov v občianskoprávnej oblasti, to značí v oblasti vzťahov medzi občanmi (alebo inými subjektami), ktorá je upravená Občianskym zákonníkom. V prípade vzťahov upravených Obchodným zákonníkom (najmä medzi podnikateľmi) sa použije úprava uvedená v § 330 zák. č. 513/1991 Zb. Obchodného zákonníka, keďže Obchodný zákonník, na rozdiel od Občianskeho zákonníka, počíta so situáciou, keď má dlžník voči veriteľovi viac dlhov.

208 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Nerovnaké podiely pri vyporiadaní BSM

K vyporiadaniu bezpodielového spoluvlastníctva manželov (ďalej aj „BSM“) po jeho zániku (rozvodom, zrušením BSM za trvania manželstva atď.) môže dôjsť dohodou manželov (bývalých manželov), prípadne sú