• Maroš Uhaľ

Čiastočné plnenie na viaceré dlhy

Dlžník môže mať voči svojmu veriteľovi jeden dlh, alebo viac dlhov. Tieto dlhy môže splatiť jednorazovo, alebo v splátkach. Pri jednorazovom plnení všetkých dlhov nevzniká problém s tým, na ktorý dlh sa plnenie dlžníka započíta, keďže všetky dlhy platí naraz a v rovnakom čase. Pri čiastočnom plnení jediného dlhu dlžníka je tiež zrejmé, ktorý dlh sa čiastočným plnením plní. Iná situácia vzniká v prípade, ak dlžník má viac dlhov a nemá dostatočné finančné prostriedky, aby naraz splatil všetky. Na ktorý z dlhov teda započítať čiastočné plnenie?


Občiansky zákonník prijatý zákonom č. 40/1964 Zb. účinný od 1.4.1964 upravoval v § 73 spôsob, akým spôsobom sa započíta plnenie pri existencii viacerých dlhov, ak dlžník zaplatí čiastku, ktorá nepostačuje na splnenie všetkých jeho dlhov u veriteľa. Uvedené ustanovenie bolo zrušené zákonom č. 509/1991 Zb., účinným od 1.1.1992. Pravdaže, zák. č. 40/1964 Zb. Občiansky zákonník platí u nás naďalej, ale už bez uvedenej úpravy.


Ustanovenie § 73, ktoré dnes už nie je platné a účinné, znelo takto: „Ak má tomu istému veriteľovi dlžník splniť niekoľko dlhov a plnenie nestačí na vyrovnanie všetkých, je vyrovnaný dlh, o ktorom dlžník pri plnení vyhlási, že ho chce splniť; inak sa plnením uhradí dlh najskôr zročný, a to najprv jeho príslušenstvo.“


Z toho vyplýva, že právna úprava čiastočného plnenia viacerých dlhov v Slovenskej republiky v oblasti občianskoprávnych vzťahov chýba. Podobná situácia bola do roku 2014 aj v Českej republike.


Najvyšší súd Českej republiky v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 326/2004 zo dňa 7.7.2004 dospel k takémuto právnemu záveru: „V případě, že plnění nestačí na vyrovnání všech dluhů u téhož věřitele a že dlužník při plnění neurčil, který z více dluhů (popřípadě v jaké části) chce vyrovnat, nepřechází právo volby, který z více dluhů byl uhrazen, popřípadě v jaké výši, na věřitele. Při splnění dluhu věřitel totiž může projevit svou vůli jen v (jednostranném) právním úkonu, kterým plnění přijme (vyžaduje-li to povaha předmětu plnění), a jeho případná vůle, na který z více dluhů si plnění započte (nestačí-li poskytnuté plnění na úhradu všech dluhů dlužníka), nemá žádnou právní relevanci. Při úvaze, který z dluhů byl za této situace vyrovnán, pak lze vycházet buď ze zásady priority (přednostního vyrovnání některého z více dluhů, založeného například na době jejich splatnosti, na úrovni jejich zajištění, na jejich povaze apod.), nebo ze zásady proporcionality (poměrného vyrovnání všech dluhů); nemůže-li se uplatnit zásada priority, neboť pravidla stanovená pro přednostní vyrovnání dopadají na více dluhů, je třeba postupovat podle zásady proporcionality.“


V odôvodnení ďalej Najvyšší súd ČR uviedol: „Z uvedeného však nelze dovozovat, že by otázka splnění více dluhů vzniklých z občanskoprávních vztahů, které má dlužník u téhož věřitele, nebyla v právu řešena. Dovolatel správně upozorňuje, že při jejím řešení nelze - s ohledem na ustanovení § 1 obchodního zákoníku - vycházet z ustanovení § 330 obchodního zákoníku, a obdobně to platí i o ustanovení § 254 odst.2 zákoníku práce. Neobsahuje-li zákon výslovnou úpravu, jak postupovat, a není-li možné vyjít ani z analogie (§ 853 občanského zákoníku), musí soud své rozhodnutí založit zejména na základních principech českého právního řádu, jimiž se řídí právní úprava občanskoprávních vztahů.


Představuje-li splnění dluhu (soluce) - jak uvedeno výše - v první řadě jednostranný právní úkon dlužníka, kterým poskytuje věřiteli předmět plnění s úmyslem splnit svou povinnost vyplývající ze závazku nebo z jiného občanskoprávního vztahu, vyplývá z toho též, že z více dluhů, které má dlužník u téhož věřitele, je vyrovnán (nestačí-li plnění na úhradu všech dluhů) ten z nich, o němž dlužník projeví při plnění úmysl jej splnit, tedy takovýdluh, o němž dlužník při plnění prohlásí nebo který dlužník při plnění jinak určí, že jej chce splnit.


V případě, že plnění nestačí na vyrovnání všech dluhů u téhož věřitele a že dlužník při plnění neurčil, který z více dluhů (popřípadě v jaké části) chce vyrovnat, nepřechází ‚právo volby‘ , který z více dluhů byl uhrazen, popřípadě v jaké výši, na věřitele. Při splnění dluhu věřitel totiž může projevit svou vůli jen v (jednostranném) právním úkonu, kterým plnění přijme (vyžaduje-li to povaha předmětu plnění), a jeho případná vůle, na který z více dluhů si plnění započte (nestačí-li poskytnuté plnění na úhradu všech dluhů dlužníka), nemá žádnou právní relevanci.“


V citovanom rozhodnutí išlo o takúto konkrétnu situáciu: „V projednávané věci bylo zjištěno, že dlužník K. V. měl u žalovaného celkem tři dluhy z půjček, z nichž byl nejdříve splatný dluh z půjčky ze dne 22.4.1994 ve výši 250.000,- Kč, a že oba dluhy z půjček ze dne 25.1.1994 (ve výši 550.000,- Kč a ve výši 450.000,- Kč) byly splatné ve stejné době a byly zajištěny na v zásadě stejné úrovni (pomocí zástavního práva). Vzhledem k tomu, že dlužník K. V. zaplatil žalovanému celkem 600.000,- Kč, které nepostačovaly k vyrovnání všech jeho dluhů u žalovaného, aniž by při plnění prohlásil nebo jinak určil, který z uvedených dluhů (popřípadě v jaké výši) chce splnit, je nepochybné, že pohledávka z půjčky ze dne 25.1.1994, zajištěná sporným zástavním právem, nemohla být v plném rozsahu poskytnutým plněním vyrovnána. Uvedený závěr platí jak při použití zásady proporcionality (poměrného vyrovnání všech tří dluhů z poskytnutého plnění v celkové výši 600.000,- Kč), tak i při postupu podle zásady priority; o přednostním vyrovnání lze totiž důvodně uvažovat jen u nejdříve splatného dluhu (půjčky ze dne 22.4.1994 ve výši 250.000,- Kč), neboť u dluhů z půjček ze dne 25.1.1994 se přednostní vyrovnání některého z nich - s ohledem na to, že byly splatné ve stejné době, že byly zajištěny na v zásadě stejné úrovni (pomocí zástavního práva) a že jsou stejné povahy - nemůže uplatnit.“


Uvedený záver bol potvrdený ďalšími rozhodnutiami Najvyššieho súdu ČR napr. uznesením sp. zn. 26 Cdo 1649/2004 zo dňa 15.6.2005, uznesením sp. zn. 20 Cdo 1527/2009 zo dňa 22.2.2011, rozsudkom sp. zn. 28 Cdo 1128/2014 zo dňa 11.6.2014, rozsudkom sp. zn. 26 Cdo 687/2014 zo dňa 24.7.2014, ale aj inými rozhodnutiami Najvyššieho súdu ČR.


Závery uvedeného rozhodnutia a ďalších označených judikátov sú použiteľné aj u nás, keďže Občiansky zákonník z roku 1964 je v SR naďalej účinný.


V Českej republike však už platí nová právna úprava účinná od 1.1.2014 podľa zák. č. 89/2012 Sb. Občanský zákoník. V novom českom Občianskom zákonníku sa už nachádza aj ustanovenie (§ 1933 Občianskeho zákonníka), ktoré upravuje spôsob započítania čiastočného plnenia pri existencii viacerých dlhov dlžníka.


Podotýkam zároveň, že v tomto článku ide o riešenie plnenia viacerých dlhov v občianskoprávnej oblasti, to značí v oblasti vzťahov medzi občanmi (alebo inými subjektami), ktorá je upravená Občianskym zákonníkom. V prípade vzťahov upravených Obchodným zákonníkom (najmä medzi podnikateľmi) sa použije úprava uvedená v § 330 zák. č. 513/1991 Zb. Obchodného zákonníka, keďže Obchodný zákonník, na rozdiel od Občianskeho zákonníka, počíta so situáciou, keď má dlžník voči veriteľovi viac dlhov.