Podľa rozhodnutia Najvyššieho súdu ČR sp. zn. 22 Cdo 102/1999 zo dňa 10.5.2000 (zverejnené aj v Soudní rozhledy, zväzok 8, ročník 2000, str. 236):
Pokud účastníci uzavřeli simulovanou písemnou kupní smlouvu ohledně nemovitosti, kterou chtěli zastřít darování této nemovitosti, není disimulovaná darovací smlouva platná, pokud nebyla uzavřena písemně a z jejího znění není zřejmé, že šlo o darování.
Z odôvodnenia:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobkyně je vlastnicí nemovitostí v žalobě uvedených. Odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání, když za zásadní považoval „posouzení otázky, zda podle občanského zákoníku platného v rozhodné době, je možno vykládat právní úkon podle projevu vůle a dospět tak k závěru, že je platný zastřený právní úkon.“ Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako prodávající uzavřela s žalovanými ohledně předmětných nemovitostí kupní smlouvu, registrovanou státním notářstvím, a posléze bylo pravomocně rozhodnuto o neplatnosti této kupní smlouvy, neboť vyšlo najevo, že kupní smlouva byla simulovaným právním úkonem, učiněným „naoko“. Smluvní strany simulovaly prodej věci, aby byla zakryta skutečnost, že šlo o darování. Katastrální úřad na základě tohoto rozsudku odmítl provést změnu zápisu o vlastnictví předmětných nemovitostí, a proto žalobkyně podala další určovací žalobu s návrhem na určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí. Soud prvního stupně i soud odvolací se shodly v názoru, že ačkoliv byla kupní smlouva v předchozím řízení shledána neplatnou, žalobkyně není vlastnicí sporných nemovitostí. Soudy shodně uzavřely, že byla prokázána vůle obou smluvních stran uzavřít dohodu o bezúplatném převodu nemovitostí, tedy o darování ve smyslu § 407 odst. 1, 2 ObčZ, ve znění platném v době převodu nemovitostí. Pro platnost tohoto právního úkonu není rozhodná motivace, která účastníky vedla k tomu, že darování zastřeli kupní smlouvou, když nebyl prokázán nedostatek projevu vůle učiněného svobodně a vážně, určitě a srozumitelně (§ 37 ObčZ). Nebylo prokázáno, že by tento právní úkon byl učiněn v tísni nebo pod psychickým nátlakem. Účastníci měli v úmyslu uzavřít darovací smlouvu a nikoliv smlouvu kupní a listina, kterou o své vůli dne 12. 1. 1987 sepsali, obsahuje všechny podstatné náležitosti darovací smlouvy o převodu nemovitostí, včetně předepsané formy (§ 46 odst. 1 ObčZ). Ujednání o závazkovém a věcném právu, které je součástí smlouvy, nemění její charakter jako smlouvy darovací. Smlouva není neplatná proto, že jejím důsledkem byla nižší poplatková povinnost z převodu nemovitostí. Občanský zákoník ve znění, platném v době uzavření smlouvy, nevylučoval platnost zakryté (disimulované) smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání.
Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným.
Najvyšší súd ČR zdôvodnil svoje rozhodnutie takto:
„Předmětem dovolacího přezkumu je otázka, zda v případě uzavření písemné kupní smlouvy, kterou mělo být zastřeno darování nemovitosti, dojde k převodu nemovitosti na základě darovací smlouvy. Přitom je třeba vycházet ze znění ObčZ, účinného v době uzavření předmětné smlouvy, tedy ze znění účinného do 31. 12. 1991. Podle § 46 odst. 1 ObčZ smlouvy o převodech nemovitostí, jakož i jiné smlouvy, pro něž to vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, musí mít písemnou formu. Nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný (§ 40 odst. 1 ObčZ). Smlouva je uzavřena, jakmile se účastníci shodnou na jejím obsahu (§ 44 ObčZ). Požadavek písemné formy smlouvy je splněn, pokud jsou v písemném projevu vůle účastníků vyjádřeny podstatné složky jejich projevu vůle (viz. rozsudek býv. Nejvyššího soudu SR z 30. 1. 1975 sp. zn. 1 Cz 129/74, publikovaný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR 1970-1983, č. IV, Praha 1986). Podstatné náležitosti, tvořící obsah smlouvy o převodu nemovitosti, musí být proto vyjádřeny v písemné formě; ústní ujednání, týkající se podstatných náležitostí, nejsou součástí smlouvy, pro kterou je předepsána písemná forma. Uzavírají-li účastníci darovací smlouvu ohledně nemovitosti, musí být skutečnost, že jde o darování, vyjádřena v písemné formě; jinak darovací smlouva platně nevznikne. Proto v případě, že účastníci uzavřeli simulovanou písemnou kupní smlouvu ohledně nemovitosti, kterou chtěli zastřít darování této nemovitosti, není darovací smlouva platná, pokud nebyla uzavřena písemně a z jejího znění není zřejmé, že šlo o darování. Náležitosti této smlouvy je třeba posuzovat bez ohledu na skutečnost, že jde o zastřený právní úkon. V daném případě z písemné smlouvy nevyplývá, že by mělo jít o darovací smlouvu, a proto nelze dospět k závěru, že v souladu se skutečnou vůli účastníků byla taková smlouva v písemné formě uzavřena. Úvaha odvolacího soudu by byla správná v případě, že by zákon nevyžadoval písemnou formu smlouvy, k jejímuž uzavření by postačovala neformální shoda účastníků na jejím obsahu. Tak tomu v daném případě nebylo. Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. d) OSŘ].“